Pády k životu patří, ale zvednou se jen ti nejsilnější..

Včera jsem na Instagramu zahlédla usměvavou fotku Báry Matovčíkové, která bojuje s rakovinou mozku.

Lékařské prognózy to s ní vzdaly, ale ona sama svůj boj s rakovinou nevzdává. Naopak, vypadá lépe a všichni jí drží palce, aby svůj boj vyhrála.

Paradoxní je, že hodně lidí na její Instagram chodí pro naději vlastní.

Každý z nás má své životní boje a radosti a strasti.

Při pohledu na mladou holku, která se smrti skoro dívá do očí a nevzdává se, nezmatkuje a svými posty dodává sílu ostatním, tak si musíte prostě říct, jak malicherné boje člověk proti ní svádí.

Ikdyž do života jiných lidí nevidíte a každý lidský boj z pohledu člověka, který s něčím bojuje, může být tím největším v jeho životě.

Už dávno mi došlo, že není potřeba dávat si mety kvůli uznání druhými lidmi. Jistě je to trochu ošemetné, protože všichni lidé touží po nějakém uznání a přijetí.

To základní uznání a přijetí si však musíme umět dávat sami a pokud ho nemáme, jen těžko ho najdeme jinde.

Hledat ho v jiných lidech či jiných berličkách, znamená zůstat v roli malého dítěte, které nikdy nedospělo.

A tou berličkou může být cokoli. Bohatství, moc, nezdravé vztahy, workoholismus, veškeré typy závislostí apod.

I společnost se často mýlí a dodává těmto berličkám falešnou hodnotu.

Lidskou hodnotu však máme v sobě, nezávisle na ničem kolem nás. Je dobré, si to občas připomínat.

A naše lidská hodnota se nezvýší či nesníží ani úspěchem, jiným člověkem či podobně.

Svou hodnotu a vnitřní sílu musíme v sobě prostě najít a uvědomit si jí.

Ne nadarmo se říká, že největším nepřítelem každého člověka, je vždy on sám.

U mě to platí určitě..