Dobrého učitele žádný stroj nikdy nenahradí..

Za poslední roky jsme si jako pedagogové, rodiče či děti, prošli lečím.

Covid zbořil naše jistoty jako domeček z karet a všichni jsme se museli nějak přizpůsobit či improvizovat.

Mám za sebou další pracovní den, výuku dětí i dospělých a pořád si více uvědomuji, že živého člověka prostě žádná umělá inteligence, aplikace nebo stroj, nemůže plnohodnotně nikdy nahradit.

Každý pedagogický či lidský kontakt je založen na lidském vztahu a důvěře.

Pokud vám žák věří, že to s ním myslíte dobře, máte ho rádi, ikdyž mu něco nejde a zajímáte se o něj, tak s vámi velice rád pracuje.

A to platí nejen u dětí, ale i dospělých.

Vždycky se zajímám jak se měly děti o víkendu nebo ve škole či jaké měl rande můj dospělý student.

Není to zbytečné, pokrytecké ani plánované.

Ten pocit, že to se svými žáky myslím dobře, je prostě vede. Pak se snáze překonávají klavírní překážky a doma jde cvičení zase o něco lépe a motivace je zpět.

Mrzí mě, když mi děti odejdou třeba do Základní umělecké školy. Na jednu stranu mě to těší, protože vím, že udělali talentové zkoušky díky naší společné práci.

Na druhou stranu rozloučit se sedmiletou žačkou, která tak nadšeně hraje a cvičí, mě moc mrzí.

Překonaly jsme spoustu nesnází, včetně velké trémy a strachu z not.

Teď jen mohu doufat, že jí nárokový systém v Základní umělecké škole neublíží, protože v běžné škole jí blokuje dost.

Za sebe však vím, že jsem udělala maximum a předala dalšímu človíčkovi svou lásku k hudbě.

A tak to myslím má být..