Miluj bližního svého jako sám sebe..

Stále přemýšlím, zda se jako lidé opravdu měníme nebo ne.

Někdo se o to třeba vehementně snaží v různých seberozvojových kurzech, jiného donutí ke změně prostě život.

Všichni si neseme do vínku naše vrozené dispozice, to co jsme dostali od svých rodičů a hlavně zda jsme byli do svých 3 let bezpodmínečně milováni či nikoliv.

A tento radostný nebo trochu smutný batůžek si pak neseme životem a nakládáme do něj další zkušenosti, setkání, zranění, prostě sám život.

Někdy nás život může skřípnout vážně hodně a cesta ze dna nahoru bývá velice náročná.

Já jsem srdcem myslím bojovník a nevzdávám se snadno, ale život mne prostě naučil, že do života si nepustím lidi, kteří by mi chtěli ubližovat či nerespektovat mé hranice.

Žádný zdravý vztah s nikým prostě nevytvoříte tím, že se někomu pořád vnucujete.

Ten zájem musí být oboustranný, jinak to prostě nemá smysl.

Teď jsem to napsala krásně teoreticky a vážně si myslím, že tak to má být.

Jak je to následně v naší životní realitě, to už je věc druhá.

V Bibli je krásný verš Miluj bližního svého jako sám sebe.

Takže i Bůh nás vyzývá, abychom měli lidi rádi, ale milovali taky sebe.

A jak se učit mít rád sám sebe, druhé lidi nebo dokázat i odpouštět, když nám někdo hodně ublížil, tak to je myslím nikdy nekončící proces učení se.

Myslím, že na celý život.