Buď někým jiným aneb na začátku vlastní cesty..

Celý život jsem to poslouchala. Ten dělá to a ten zas tohle. A co ty? Je těžké žít a vyrůstat s pocitem, že vás rodič pořád s někým srovnává a nikdy nejste dost.

Na základní a střední škole to bylo docela v pořádku. Nosila jsem vesměs jedničky a na střední škole skoro samé a snažila jsem se být nejlepší.

Byla jsem nejlepší ze třidy skoro všechny roky a byla jsem na to hrdá.

Doma to však nestačilo a bylo to bráno jak samozřejmost.

Po střední škole jsem se však nedostala na vysokou.

Důvod byl jednoduchý.

Neustále jsem se popírala a hlásila jsem se vesměs na obory, které byly ty „správné“ a přeplněné. Práva apod. A ty umělecké? To nejsem já. To je přece pro ty talentované.

Moje popírající se duše sice pořád chodila už semnáct let na výuku klavíru, ale hledala jsem něco „praktického.“

To, že nemám vysokou školu jsem poslouchala pořád. Dnes jí mám a stejně to nestačí.

Ani dnes, kdy mi v mém věku začíná být jedno, co si myslí ostatní, však pro svou mámu nidky nebudu dost.

Nejdu tu správnou cestou a muzika a moje psaní, skladání písní, zpívání?

To je přece nesmysl.

Kdybych prodávala mobilní telefony nebo cokoli co je přece „ správné“, tak bych možná pro svou mámu a nějaké příbuzné možná někdy byla dost.

Takhle nejsem a nidky nebudu.

Já jsem přece ta černá ovce.

Ta černá ovce, která má za sebou z rodiny věci na které radši už nemyslí.

Nemá to smysl.

Jedno však vím jistě.

Svou cestou i s chybami půjdu dál.

Sice na té ceste zůstávám sama, ale to myslím vůbec nevadí.

Jsem přece na začátku, na začátku vlastní cesty a to jedinné je důležité.