Stáří aneb je mi líto, že se pro tyhle lidi víc nedělá..

Někdy mě přepadá holá bezmoc. Nemyslím teď úplně ve vlastním životě, ale jen třeba když někoho potkáte cestou z lékárny.

Paní něco přes osmdesát upravená, ohnutá na jednu stranu a s otevřenou kabelkou. Upozorním jí na to, že jí mohou vypadnout věci a ona mi ukazuje, že by se jí tam pak nevešel deštník.

Náhle si všimnu, že má modrou půlku obličeje a je úplně potlučená. Dojde mi, že asi žije sama a upadla.

Ptám se, že asi upadla a ona mi to potvrdí, že v kuchyni a u lékaře prý nebyla.

Nabádám jí, že ať tam zavolá, že v jejím věku musí praktický lékař přijít k ní domů, zvláště v jejím stavu.

Nakonec řekne, že tam zajde, že nejsou úplně vstřícní.

Chápu jí, vím jak to chodí, když jsem pomáhala postarší přítelkyni s lékaři.

Mrzí mě, že jí víc teď nepomůžu.

Sama se sotva vleču s antibiotiky z lékárny.

Vím jak se něco špatně řeší, když je vám mizerně a to jsem proti paní junior.

Je mi líto, že pro se tyhle lidi nedělá víc.

Myslím, že by to bylo potřeba..