Hudba je moje celoživotní vášeň a té se nikdy nevzdám..

Dneska mi došla úžasná věc.

Vždycky jsem si říkala, že když v životě zažiji něco strašně moc těžkého, tak na to zkusím zapomenout.

Zkusím to úplně vytěsnit, protože jsem nějak selhala. Dnes už se na sebe i moje mnohá selhávání dívám o dost laskavěji.

Pokud bych neselhala, tak nejsem tím, kým jsem dnes. A je jedno, jestli jsem popelářem, protože část lidí si myslí, že popelář není to nejlepší povolání.

Pak je tu totiž druhá část, která svou popelářkou profesi má ráda.

Popelářem být nechci, i když v dětství mne autíčka na dálková ovládání moc bavila, možná víc než panenky,  s těmi se totiž na autodráze nedalo závodit.

Na základní škole jsem se s klukama honila o přestávce kolem klavíru nebo jsem se prala.

A že mi to šlo. K mamince často přiběhla teta nebo sousedka, že bratránek dostal odemne natlučeno.

Je fakt, že po sedmé třídě a s gymplem bratránka se to změnilo. Už měl prostě tu klučičí sílu i zákeřnost a na to jsem už fyzicky neměla a taky už jsme nebyli malé děti.

Největší legrace je, jak píšu své postřehy. Já sama vůbec nevím, co chci říct, ale vím, že si musím sednout a napsat to. Něco mi prostě došlo a já na to nepřijdu, dokud to nenapíšu.

Už vím. Dneska mi došlo, že poslední roky utíkám před tím, co doopravdy chci. Prostě jsem si to zakázala. Radši nebudu chtít nic, a tak se uchráním od dalšího pádu, selhání, zklamání apod.

Vlastně mi došlo, že to nejde.

Buď budu žít naplno, tak jak to nejlépe dokážu a  budu překonávat své limity a nebo se pořád budu někde krčit v koutě a bát se.  

Bát se života, selhání, zklamání či soudů druhých lidí.

A tak jsem se rozhodla, že se přestanu bát a začnu žít rovněž podle svých představ, hodnot, plánů a snů.

Hudba je moje celoživotní vášeň a té se nikdy nevzdám..