Být otrokem lidského obdivu a uznání je dnes velice snadné..

Žijeme v době, kdy propagace či sebepropagace naší práce je nezbytná. Používáme k tomu vše, hlavně sociální sítě a myslíme si, jak jsme vyhráli.

Ten obdiv se vždy někde najde. Na Facebooku, Instagramu, v rádiu, v televizi, při různých natáčeních a streamech apod.

Vypadá to, že jsme získali, co jsme chtěli. Ten nekonečný obdiv, který nám říká, jak jsem úžasní, dobří a skvělí.

Uvnitř se tak často necítíme, protože víme, že předstíráme.

Ukazujeme všem jen jednu tvář.

Tu masku naší dokonalosti a výkonosti, tu masku, kteří mnozí neodhalí a zahrnou nás dalším a dalším obdivem.

Jsme krásní, úspěšní, bohatí, tak co víc si přát.

Jenže nejsme opravdoví.

Občas, když si dovolíme se na chvíli zastavit, tak bychom chtěli být také zranitelní, opravdoví a nedokonalí jako ostatní.

Chtěli bychom, aby nás někdo miloval pro nás samé.

Jenže se tak strašně a strašně bojíme, co když nás druzí zraní, nepochopí nebo odhalí, že nejsme tak dokonalí.

A tak zase předstíráme, jak jsem úspěšní, talentovaní, slavní nebo bohatí a někteří nám na to skočí.

Hlavně ti, kteří se bojí žít vlastní život sami za sebe a také hledají vnější uznání, protože stále neví kdo jsou.

Vnější uznání nikdy nic nevyřešilo.

Lásku člověk musí cítit zevnitř, stejně tak i bolest.

Všichni někdy cítíme prázdno a musíme se naučit ho naplnit sami svou sebeláskou.

Své prázdno naplníme jedině zevnitř nebo se donekonečna můžeme honit za obdivem a uznáním jiných lidí.

Pak ale nejsme svobodní, ale stávají se z nás otroci.

Otroci těch, kdo jsou k dispozici a nabídnou nějaký obdiv.

Třeba jen povrchní a jakkoli mělký..