Každý člověk, který stále stojí před nějakým publikem, může jednou úplně ztratit sám sebe..

Žijeme v době, kdy propagace či sebepropagace naší práce je nezbytná. Používáme k tomu vše, hlavně sociální sítě a myslíme si, jak jsme vyhráli.

Ten obdiv se vždy někde najde. Na Facebooku, Instagramu, v rádiu, v televizi, při různých natáčeních a streamech apod.

Vypadá to, že jsme získali, co jsme chtěli. Ten nekonečný obdiv, který nám říká, jak jsem úžasní, dobří a skvělí.

Uvnitř se tak často necítíme, protože víme, že předstíráme. Ukazujeme všem jen jednu tvář. Tu masku naší dokonalosti a výkonosti, tu masku, kteří mnozí neodhalí a zahrnou nás dalším a dalším obdivem.

Jsme krásní, úspěšní, bohatí, tak co víc si přát.

Jenže nejsme opravdoví. Občas, když si dovolíme se na chvíli zastavit, tak bychom chtěli být také zranitelní, opravdoví a nedokonalí jako ostatní.

Chtěli bychom, aby nás někdo miloval pro nás samé.

Jenže se tak strašně a strašně bojíme, co když nás druzí zraní, nepochopí nebo odhalí, že nejsme tak dokonalí.

A tak zase předstíráme, jak jsem úspěšní, talentovaní, slavní nebo bohatí a někteří nám na to skočí.

Hlavně ti, kteří se bojí žít vlastní život sami za sebe a také hledají vnější uznání, protože stále neví kdo jsou.

Vnější uznání nikdy nic nevyřešilo.

Lásku člověk musí cítit zevnitř, stejně tak i bolest.

Právě proto je to tak nádherné, ale může to i bolet.

Láska dokáže povznášet do výšin, aby následně srazila na kolena.

Pokud milujeme, tak dokážeme i nenávidět.

Pokud ztrácíme, tak cítíme bolest..

.