Jsou samé jedničky vážně předpokladem pro úspěšný život?

Celý život jsme to slyšeli. Snaž se, dobře se uč, jedničky jsou lepší než dvojky apod. A opravdu se vždycky jedničkáři mají lépe a je naše školství zárukou úspěšného života a to nejen materiálního?

Není žádným tajemstvím, že mým povoláním, kromě písničkářství je i učitelství a to výuka hry na klavír, hlavně dětí.

Učím soukromě, nemusím dodržovat vzdělávací plány, ale stejně. Po letech strávených v základní škole, střední a vysoké a ještě v základní umělecké škole to ve mne prostě je.

Snaha postupovat u dětí směrem k výkonu a zlepšování se, jenže, jsme právě u slova výkon.

Z hrůzou jsem zjistila, že děti které učím a jsou to teprve prvňáci už dělí své spolužáky na hloupé a chytré, respektive na ty lepší a horší, protože už to tak dělá nějaká paní učitelka.

Matematiku má za tři, takže je už horší nejen v matematice, ale i jako dítě?

Hodnotu lidí nemáme měřit podle výkonu a úspěchu. Každý člověk má velkou hodnotu, i kdyby celý den nic zrovna nedělal a dítko s pětkami také tak.

Jenže věříme tomu? Jistě, že úplně ne.

Všichni jsem zmanipulovaní vzdělávacím systém, který výkon ve škole spojuje s hodnotou člověka.

A my pak celý život cestu sami k sobě a k tomu jak se mít bezpodmínečně rádi těžce hledáme. 

Ráda pracuji s předškolními dětmi, protože nejsou ještě pokřivení vzdělávacím systémem a srovnáváním svých výkonů s ostatními dětmi. 

Malují, protože je to těší, zpívají s nadšením a nemusí to být perfektní a jsou zvídaví při seznamovaní s klavírem.

Děti na prvním stupni jsou rovněž zvídaví, ale už se srovnávají, podléhají nárokům na výkon apod.

Samozřejmě  se zde objevuje i dědičnost a vliv rodičů a některé děti jsou k sobě nesmírně náročné už díky těmto faktorům a jiné jsou více v pohodě a nebojí se dělat chyby.

Nevadí jim, že jim to s těmi nepoddajnými prstíky na klaviatuře moc nejde. 

Během výuky zkouším dva přístupy.

S  dětmi děláme vše pro radost a bavíme se u toho. Děti odcházejí nadšené a litují, že je konec hodiny.

Jakmile přistoupím k výkonovému zajetému systému,“ jen cvičíme  a zlepšujeme se,“ tak jsou děti nejisté, práce je nebaví a myslí si, že jim to nejde.

Ano, najít ten nejlepší přístup ke každému dítěti, je opravdu tvrdý oříšek a já se o to vždy ze všech sil snažím.

Chci být tím učitelem – průvodcem, který je na jejich dětské životní a vzdělávací cestě podpoří a nechci srážet jejich dětskou duši jen nároky na výkon.

Všichni celý život hledáme ten správný vztah k sobě.

A samé jedničky nám šťastný život myslím rozhodně nezaručí. ( i když na mé děti dojem stále dělají. 🙂

Umět chybovat a po prohrách zase vstát umějí totiž ti dvojkaři, trojkaři apod. myslím víc.

A já jedničkářka, se to stále učím..:)