Začali jsme oba dva chodit do Základní umělecké školy v Berouně, s pobočkou ve Zdicích.

Jsem o jeden rok mladší než bratranec, a tak si vybavuji můj malý modrý klavír z hudební přípravky a první noty. Vždy jsem tahala Davida za rukáv a ptala se jak se to píše, protože jsem ještě neuměla celou abecedu. A ještě si pamatuji šatny. kde jsme se s klukama neustále honili. 

Výuka probíhala ve třídě naší Základní školy ve Zdicích a místnost vždy vonila čerstvým bochníkem chleba, který si paní učitelka přinesla. Hrála jsem s nadšením a ráda a s Davidem jsme tajně soutěžili.

 

Praha

Přestěhování do Prahy bylo zlomové. Moc se mi tam nelíbilo a těžce jsem si zvykala. Nová paní učitelka s mým klavírním umem byla moc spokojená a jednička na vysvědčení toho byla důkazem. Pak příšel rozvod rodičů a s mým hraním to šlo trochu z kopce. Z klavíru jsem dostala trojku a z lidušky jsem úplně odešla.

Dodnes nevím proč, ale ten pocit, že mne najednou na klavír asi nechtějí mne bolestně ovlivňoval další můj klavírní život. Takhle zkušenost mi však dnes pomáhá pochopit dětskou duši a najít si ke každému malému klavíristovi tu nejlepší cestu. 

Dnes mám na kontě sedmnáct let učení se na klavír v Základních uměleckých školách a jejich kurzech. Sedmnáct vysvědčení a několik učitelů s různým přístupem.

 

 

Úraz

Vše se zdálo už na dobré cestě, ale úraz ruky na Střední pedagogické škole v Praze, vše najednou změnil. Přeřízla jsem si šlachu na malíčku pravé ruky a následovaly dvě náročné operace. Učila jsem se znovu držet lžíci, psát a vypadalo to, že s klavírem je konec. Byla jsem nešťastná a pochopila jsem jakou cítím lásku k hudbě a ke hře na klavír.

Nakonec jsem začala opět hrát, zpívat a skládat vlastní písně. Moje ruka není úplně v pořádku a některé těžší klasické skladby hrát nedokážu, ale jako handicap to vůbec nevnímám.

Paradoxně mi úraz pomohl soustředit se nejen na hru klavír, ale hlavně na skládání písní, psaní a zpívání.

Ani během studia Univerzity J.A.Komenského (sociální a mediální komunikace - žurnalistika), jsem nedokázala svou lásku k hudbě opustit.

Nakonec jsem pochopila, že hudba je to, co mne v životě naplňuje nejvíc.

 

 

Hudba je nejvíc

Posledních patnáct let jsem převážně skládala vlastní písně, psala texty a učila děti a dospělé hrát na klavír.

Jestli jsem v životě něco pochopila, tak je to skutečnost, že každé dítě má  hudební talent. Některé možná menší a jiné napopak větší. Ale všechny mohou hrát pro radost na klavír či zpívat.

A záleží jen na učiteli, zda každé dětské dušičce dovede lásku k hudbě a  ke hře na klavír či zpívání předat.

Samozřejmě i hraní jen  pro radost vyžaduje práci a cvičení. Hlavně u dětí je ale nejdůležitější, zda je má učitel rád a najde si ke každému dítěti takový přístup, který bude vyhovovat právě jemu.

Ať už předávám svou lásku k hudbě dětem či dospělým, zpívám a hraji na klavír vlastní písně či píšu texty, tak pociťuji velkou radost a naplnění.

A tuhle lásku s nadšemím předávám dál.