Šachy u řeky aneb moje čtvrteční cesty..

Každý týden jezdím za svými povinnostmi na Prahu 4 a při cestě zpět na Prahu 6, se vždy zastavím na svém oblíbeném místě u řeky.

Nedaleko je rovněž benzínka, kde mají výtečnou kávu a dá se posedět na lavičkách a kochat se výhledem na řeku a přírodou, na kterou stejně neodbytně, doráží hluk Prahy.

V můj poslední čtvrteční výlet bylo všude plno, a tak jsem si musela přisednout k manželské dvojici, které bylo něco pře šedesát let.

Bylo to jako oáza klidu, vidět dva lidi, kteří v klidu hrají šachy a pijí kávu a nedají se ničím rušit.

Jsem asi jediný chodec, který si chodí kupovat kávu tam, kde jiní spěchají a čepují pohonné hmoty.

Ten manželský pár byl neskutečný, a tak mi to nedalo a zeptala jsem se, jak dlouho čekají třeba na další tah.

Pán mi odpověděl, že tak nejvíc deset minut. Působili tak v klidu a vyrovnaně, že mi přišlo, že na tah toho druhého budou čekat i klidně půl hodiny.

Práce nepočká, tak i já jsem se musela zvednou a jít zase dál.

Šachy hrát neumím, ale vím, když prohraju.

Ve škole mi to dělalo velký problém, protože jsem neuměla prohrávat.

Myslela jsem si, že musím být pořád první a mít samé jedničky, abych se cítila dostatečná, a že jsem prostě dobrá.

Dneska vím, že mohu klidně prohrát, pokud vím, že jsem bojovala s odvahou, upřímností a statečností.

A já jsem prostě bojovala do posledních chvil..