Nedokážu svému srdci ani sama sobě namluvit něco, co vím, že není pravda..

Nejsem si jistá o čem budu psát. Možná o svojí naivitě vidět hlavně v lidech dobro a přehlížet to špatné. Někdy už to ale nejde, člověk se musí podívat pravdě do očí, i když to velice bolí.

V mém životě je jeden člověk, který mne svým způsobem velice miluje.

Ano hádáte správně, je to moje matka.

Pořád jí mám ráda a vždycky budu a budu i vděčná, jak mi v životě pomohla.

Dnes však už nemohu přehlížet její neschopnost vyrovnat se s vlastními emocemi a bolestí, její snahu, házet svoje nezpracované emoce na mě a její nezdravý emoční vztah ke mě.

A že se o to stále pokouší, když jí to dovolím,

Není to tak dávno, když jsem jí uspořádala oslavu k sedmdesátým narozeninám.

Vím, že potěšit dárkem mojí mámu, je nadlidský úkol.

Na jednu stranu je skromná a ví, že hodnota života není o materiálních věcech.

Na stranu druhou, i když pořídíte jakýkoli dárek, tak se vesměs netrefíte a pokud ano, tak vám stejně v dalším telefonátu něco vyčte.

Tentokrát jsem se trefila. Speciálně vyrobený obraz s textem jak jsem jí vděčná, co pro mě v životě udělala a jak ji mám ráda, ji velice potěšil.

Stejně tak puget růží a další maličkosti. Měla takovou radost, že si předělala celou ložnici, jen aby našla vhodné místo, kam si mohla zarámované veliké obrazové přání pověsit.

Vzájemná radost vydržela 3 dny.

Tři dny stačilo, než z radosti a vděčnosti, jsem se opět proměnila na nejhorší dceru na světě.

Dceru, která ji nemá ráda.

Dceru, která ji zklamala.

Dceru, která ji nechápe.

Dobře vím, že moji mámu nikdy nezměním.

Budu ji mít ráda až do konce života, ale ona, protože není schopna přeměnit vnímání reality, zemře jednou s pocitem, že jsem ji dostatečně nemilovala a nepochopila.

Myslím, že svoji mámu znám dobře, i její život o kterém mám zakázáno psát a také to nebudu nikdy dělat.

Mám ji ráda a vždycky budu mít, ale rozhodně jí dnes už nedovolím, aby mnou manipulovala kvůli svým potřebám, aby mě ponižovala nebo jinak na mě útočila.

Občas se o to pokusí, tedy vždycky, když jí dám šanci a jsem spolu pár dní v telefonickém kontaktu.

Dva telefonáty jsou vždycky v pořádku a vy si myslíte, že máte tu nejskvělejší mámu na světě.

V dalším telefonátu to vždy začne.

Stačí, když v něčem nesouhlasím, stačí, když řeknu ne a začne další teror.

Moje máma neumí respektovat moje hranice ani mé ne!

Pořád si myslí, protože je matka, že ona je nadřazená a já, i když dospělá dcera budu snášet neustálé výkyvy jejích nálad a další a další ponižování.

Trvalo mi to mnoho let, než mi to došlo.

Máma se nikdy nezmění, změnit jsem se musela já.

Vždycky jí budu mít ráda a budu jí neskonale vděčná jak mi v životě pomohla, ale terorizovat a ponižovat, se už od ní nenechám.

Vím, že jí to mrzí a chtěla by se mnou trávit víc času, než těch pár setkání za rok.

Jenže jí to nemrzí natolik, aby se nad svým chováním zamyslela a přestala obviňovat všechny kolem a své pocity si zpracovala třeba v terapii.

Vím, že se jí nikdy ničím nezavděčím ani kdybych se snažila jak nevím moc a já jsem se vážně celý život snažila.

Dneska už se nesnažím.

Sice jí vždycky ráda pomohu, pokud bude mou pomoc jednou potřebovat, ale iluze si už o našem vztahu dávno nedělám.

Ano, mám ji ráda a vždycky budu mít, ale vážit si jí za to, jak se ke mě v životě v mnoha situacích zachovala, už dávno nemohu.

Nedokážu svému srdci ani sama sobě namluvit něco, co vím, že není pravda..

Blanka Fay
Mou životní láskou je hra na klavír, skládání písní a zpěv a jsem ráda, že tuto lásku mohu předávat dál. Můj příběh si přečtěte zde >>

E-book zdarma

Jak začít hrát na klavír a najít správného učitele

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.