Bůh nás miluje bezpodmínečně, my lidé sami sebe či druhé milujeme často s podmínkami..

Budu se milovat až jednou, až uspěju, až mi půjde vše dobře, až můj život bude takový jaký si přeji. Poslední dobou jsem pochopila jak já sama mám k bezpodmínečné lásce sebe sama čili sebelásce, stále daleko. Snadněji se stále odsuzuji než přijímám, dokonce se raději začnu nenávidět, protože nedokážu přijmout vlastní nedokonalost.

Poučovat druhé je vždy lehčí než si přiznat nakolik i já, stále zápasím. Proč snadněji odpouštím druhým než sobě? Proč stále sobě tak těžce odpouštím. Ano vím, může za to má výchova. Hlavně nechybovat a dělat vše dobře, nejlépe výborně, to byl standart, ze kterého se doma moc neslevovalo.

Když vás nevidí vlastní rodič takového jaký jste, tak je to pro dítě velice těžké přijmout, a proto se často dítě nechá rodičem zlomit a formovat do někoho jiného, aby o lásku rodiče nepřišlo. V jiných případech se dítě úplně uzavře do sebe a řekne si, že nikoho vlastně nepotřebuje.

Já jsem se nechala zlomit, sice částečně, ale nechala. Rebel jsem byla také, ale nacházet však cestu k sobě, k tomu kdo jsem, či svým emocím, bylo pro mě vždy nesmírně těžké.

A učím se to stále.

Přijímat se bezpodmínečně nebo dát i jiným šanci, aby mohli v mém životě opravdu být..