Odpouštím ti mami, odpouštím ti tati..

Dneska jsem se rozhodla, že odpustím svým rodičům, kteří mi tolik ublížili.

Některé rány se asi nikdy nezacelí, ale myslím, že už to nevadí.

Dneska už mohu jít dál a nepotřebuji lásku rodičů, kterou mi v dětství nedali a vím, že tuhle lásku nemá smysl hledat v jiných lidech.

Tuhle lásku musím najít v sobě a Pánu Bohu.

Cesta k vlastnímu já, je pro lidi, kteří nedostali bezpodmínečnou lásku rodičů, velice těžká, ale ta práce na sobě, stojí za to.

Pokud si člověk projde vlastními temnými územími a opláče, co v dětství nedostal, tak může jít dál.

Může jít dál a nemusí se snažit hledat v jiných to, co měl dostat v dětství od mámy a táty.

Je to velice smutné prozření nakonec vidět dospělé rodiče s láskou, ale trochu jinak.

Jako lidi, kteří mi tolik ublížili a nedali co měli, protože i jim bylo ublíženo.

Můj táta už nežije a moje máma by chtěla léčit svou bolest, stále přes mne.

Nedovolím jí to, i když jí mám pořád ráda.

Nedovolím jí, aby mě věčně zraňovala, protože já chci svůj dospělý život žít jinak.

Opravdově, s odvahou, s láskou, prostě šťastně.

Mnoha lidem bylo v dětství ublíženo, ale v dospělosti je to už naše zodpovědnost, zda naše rány léčíme nebo ubližujeme, protože nám bylo ublíženo.

Jenom práce na sobě nám umožní získat to, po čem nejvíc toužíme.

Poznat, kdo opravdu jsme, zdravě se milovat a dokázat milovat i druhé.

Ne proto, aby zaplnili naši bolavou duši či vyrovnali naše vlastní pochybnosti a nejistotu.

Dokázat milovat, pro ně samé..